Snad každá žena, i když si to třeba nemusí chtít v hloubi duši připustit, toužebně očekává ten moment, kdy před ní její vyvolený poklekne a s malou tajemnou krabičkou v rukou ji požádá o ruku. V krabičce se, jak všichni dobře víme, skrývá zásnubní prsten, podle tradice se zasazeným drahým kamenem. Jedna z nejromantičtějších chvil v životě každého člověka, kterou však spousta lidí bere už jen jako přežitek. Byly však zásnuby vždy romantickým gestem? A mají nějaká pravidla, bez kterých to prostě nejde?

Vraťme se na chvíli k historii: zásnuby byly dříve považovány za vážný slib o uzavření sňatku mezi mužem a ženou. Fungovaly jako pojistka, že žena nebude shánět šaty a zařizovat svatbu zbytečně a že muž ze svatby nevycouvá. Pokud by se tak stalo, předaný zásnubní prsten byl zárukou, že snoubenec případně uhradí nevěstě veškerou vzniklou škodu.
 
Zásnubní prsten patří zpravidla na levý prsteníček, to si pamatujeme všichni. Spousta ale řeší jiný problém: kam s ním po svatbě? Navléct na něj snubní? Přendat jej na pravou ruku? Je to čistě jen na vás, zvolte tu možnost, která vám více vyhovuje. Nejčastější volbou je však přesunutí zásnubního prstenu na prsteníček pravé ruky.
Jakmile dojde k žádosti o ruku a předání zásnubního prstýnku, je potřeba s nastalou situací seznámit i rodiče, a to nejprve ty od nevěsty. Slušností je, když snoubenec přinese budoucí tchýni (ale i budoucí ženě) kytici. Nošení zásnubního prstýnku je primárně doménou žen, avšak existuje spousta kultur i výjimečných párů, které si zásnubní prstýnky kupují dohromady pro snoubence i snoubenku.
 
Říká se, že svatba by se měla konat do roka a do dne od zásnub. Rok je totiž ideální dobou, za jak dlouhou se dá svatba bez problému naplánovat. Avšak nezoufejte, pokud vám časové či jiné podmínky nedovolí, klidně svatbu realizujte i později. Nejdůležitější je totiž vroucí láska mezi snoubenci a svatba už je jen zpečetění slibu věčné lásky, které může klidně ještě chvíli počkat.