V dnešní době si už snad nikdo nedovede představit svatbu, aniž by si budoucí novomanželé na konci svatebního obřadu vzájemně vyměnili snubní prsteny. V jakém historickém období má vlastně tento zvyk své kořeny a co symbolizuje? A proč se vlastně nosí právě na prsteníčku levé ruky?

Snubní prsteny jsou se svatebním obřadem spjaty už od dob starověkého Egypta, za povinnou součást každé svatby je však prohlásil až papež Mikuláš I. v půlce devátého století našeho letopočtu. V té době bylo však nošení snubních prstenů pouze ženskou záležitostí, standardním doplňkem na levé ruce u mužů se prsten stal až na konci dvacátého století.


Umístění snubního prstenu na prst levé ruky má dvě vysvětlení – jedno mytické a druhé praktické. To první pochází opět z období starověku, kdy Egypťané věřili, že žíly na levé ruce jsou přímo spojeny se srdcem; tudíž je to ideální místo pro usazení šperku symbolizující věčnou lásku. A jaká je druhá a modernější teorie umístění snubního prstenu? Nehledejte v tom žádnou vědu – snubní prsten prý patří na levou ruku zkrátka proto, že většina lidí jsou praváci, levou ruku méně namáhají a prstenu se tak nemůže nic stát.


Symbolika tenkého proužku drahého kovu, dříve klidně i železa či přírodních materiálů, je ale po staletí stejná. Snubní prsten odjakživa symbolizuje vroucí a nikdy nehynoucí lásku obou partnerů. Jeho kruhový tvar bez zjevného začátku i konce značí vzájemnou lásku a věrnost manželů až do smrti.
Prvním materiálem pro výrobu snubních prstenů bylo téměř cokoliv – dřevo, kosti či rostlinný papyrus. Prsteny však měly krátkou životnost, a proto byly přírodní materiály nahrazeny kovem; železem, mědí i mosazí. Časem se nejpopulárnějším materiálem stalo stříbro a zlato, které se na jednom z nejvyšších stupínků popularity drží dodnes. A to spolu s platinou, chirurgickou ocelí, stříbrem a třeba i titanem.